K napísaniu tohto článku ma nakopli kolegovia v práci. Uvedomila som si aké mám šťastie, že mám podporu priateľa, rodiny, priateľov a vás tu na blogu v tom čo robím. Neuveriteľne to človeku dodáva energiu a ja vám za to ďakujem.
Ale najskôr pekne po poriadku. Včera som si bola poctivo pomaly zabehnúť Divokou šárkou. Síce som nohám vďaka diskotéke nedala moc odpočinúť, ale aj tak som mala proste pocit, že pomalý výbeh bude to ideálne, nechcelo sa mi šaškovať s palicami. :) Ubehla som si 7,5km, nejaký ten kopček, doma som skoro nevyšla do schodov a preklínala sa.. Našťastie to bol len prvotný dojem a po strečingu to bolo lepšie. Akurát som sa zamerala na techniku a skúšala bežať poriadne cez špičku a moc sa to nepáčilo môjmu kolenu, tak ma dnes trochu ťahá. Inak cítim slabo stehná, ostatné je v pohode. Zároveň som dnes mala lietajúcu jógu a poriadne som sa na nej pretiahla. Nepríjemné boli iba občasné kŕče, magnézium dopĺňam a vypila som dnes aj celú fľašu magnézie, tak neviem čo mi hrabe a dúfam, že to zase čoskoro prejde. Večer som si šla ľahnúť už o pol desiatej a myslím, že telu to prospelo, spala som skoro 9 hodín.
No a prečo ten úvod?
Trošku ma rozosmutnila reakcia niektorých kolegov. Samozrejme som doniesla do práce ukázať medailu, chcela som sa pochváliť. :) Niektorí reagovali normálne, nevzrušene, niektorí s nezáujmom a jako no a co? A potom sa dozviem, že kym nedobehnem aspoň v prvej desiatke, nemá zmysel sa chváliť. A že aby som mohla behať, tak najskôr strávim týždeň u doktorov (áno, ale fakt nie kvôli behaniu som behala po vyšetreniach). Naopak vďaka behu a pohybu sa mi narovnal chrbát, som šťastná a plná endorfínov a pozitívnej energie. Škoda, že do očí mi to nikto nepovie, povedala by som im, chodze si to ubehnúť a tiež budete tak spokojní. :)
Takže baby, ktoré doma nepodporujú, nevešajte hlavu a z neprajníkov, alebo ako ich nazvať, si nič nerobte, púšťajte to jedným uchom dnu a druhým von a nenechajte si skaziť radosť z úspechov aj keď to nie je vždy jednoduché. A vy čo máte všade podporu, vážte si ju. :)
Sklamalo ma to, ale život ide ďalej. Športujem pre seba. :) Už sa nemôžem dočkať nedele a maratónu vo Viedni, kde pobežíme štafetu!
PS: Prihlásila som sa na RunTour Plzeň. Idete niekto? :)
Chápeš to správně, tihle negativní lidi závidí a nikdy to nepřiznají ani sami sobě, mají to ale smutný život..
OdpovedaťOdstrániťměj se krásně a nic si z toho nedělej!
Oni jenom závidí, protože nic nedělají. A ty máš super postavu, jsi plná energie a štěstí a oni ne. Já tohle poslouchám v jídle - co to je za zrní a podobně....
OdpovedaťOdstrániťPresne ako pises, robis to pre seba a zial vzdy a vsade sa najdu ludia, ktori bud zavidia alebo to vobec nerozumeju (zvacsa ti postarsi). Ja mam doma podobny pripad, priatel ma vobec ale vobec nepodporuje, neustale sa mi vysmieva, ked cvicim, alebo si hlidam rozostupy medzi jedlami, ale ja si z toho nic nerobim a prave toto ma posuva vopred s tym, ze si hovorim, sak ja ti ukazem, ty budes este pozerat :-)
OdpovedaťOdstrániťNič si z toho nerob, vždy sa nájdu nejakí nechápavci. Ľahko sa kritizuje, keď človek vôbec netuší, o čom to je :)
OdpovedaťOdstrániťMne moji starí rodičia povedali, že či mi šibe, keď behám polmaratóny :D Ťažko im vysvetlím, že behanie a celkovo pohyb je prospešný a že nechcem skončiť v neskoršom veku ako oni, s nadváhou a o paličke.
Hlavní je, že jsi si to užila ty ;) na ostatní nekoukej.
OdpovedaťOdstrániťTřeba moje babi mě nejen nepodporuje, ale naopak od běhání odrazuje, že prý se svými koleny bych vůbec běhat neměla, akorát tak dostanu vynadáno...
Taky jsem se přihlásila do Plzně na 10km :)
tak se tam třeba uvidíme :D
Lidi závidí těm, kteří dokážou to, co oni nezvládnou a nemají pro to pevnou vůli. Sama to vidím na své spolubydlící. Nechápe, proč chodím na závody, když nemám šanci vyhrát.
OdpovedaťOdstrániťA píšeš správně - sportuješ pro sebe. A to je nejdůležitější. Ty totiž budeš potom v životě spokojená sama se sebou, kdežto oni budou jen zatrpklí.
Přesně, taky si myslím, že závidí. Nejvíc nesnáším, když mi někdo, kdo vůbec nesportuje, začne vysvětlovat, že si běháním zničím kolena, na venkovním bootcampu nastydnu, budu mít svaly jako chlap apod. Na 1/2maraton se tváří, jako že jsou nad sport povznesení, a prohlásí něco o tom, že oni by po kilometru chcípli - ale ne že by se zastyděli, řeknou to s hrdostí, že nejsou takoví blázni jako já. No, co na to říct :-(
OdpovedaťOdstrániťNěkteří lidé jsou strašně pesimističtí, nedokážou pochopit, že že běháš pro sebe a pro radost. Vlastně jsou to smutní lidé, co jim může v životě udělat radost, když né překonání sama sebe? nebo dělat něco pro sebe? Je to smutné a občas se s tím taky setkávám, ale každopádně si z toho nic nedělej, důležité je, že se najdou takoví, kteří to ocení a kteří budou tvojí radost sdílet s tebou;)
OdpovedaťOdstrániť